Přímá řeč – proč se bez ní neobejdeme a jak ji správně psát

Přímá řeč. Každý, kdo vzal někdy do ruky knížku nebo třeba noviny, se s ní nepochybně setkal. Téměř každý ji taky musel v některém svém (dost často např. školním) textu použít. Jste si ale stoprocentně jistí, že ji píšete správně? 

Jakkoli se totiž může zdát směšné, že se chceme pitvat v něčem tak samozřejmém a na první pohled jednoduchém jako přímá řeč, vězte, že i ta může člověka pořádně zmást. Pokud jste si tedy i vy nejistí, určitě pokračujte ve čtení.

řeč

Co je přímá řeč a proč ji potřebujeme

Klasická – a ve většině případů naprosto na místě – otázka proč. Proč si to musíme komplikovat a nedělat to jinak? Proč vůbec odlišovat přímou řeč od zbytku textu? Není to zbytečné?

Zbytečné to rozhodně není a nemá to ani žádný složitý důvod, přímou řeč označujeme zejména kvůli přehlednosti textu, abychom jasně oddělili autorský text a slova postav, případně taky citace.

Nepřistihli jste se nakonec sami u toho, že v knihách někdy koukáte jen po tom, co postavy říkají? A nejen v knihách, ale třeba i v článcích? Často jsou to ty nejzásadnější informace, není na tom tedy nic zvláštního.

Pokud byste promluvy chtěli někdy rozebírat, je pak dobré pamatovat na to, že rozlišujeme přímou řeč (tedy to, co postava reálně říká, tu promluvu, citaci) a uvozovací větu.

Dal bych si řízek,“ oznámil Patrik do éteru.

Jen přímo?

Když se nad tím člověk trochu víc zamyslí, může jako protipól k přímé řeči hledat třeba i nepřímou řeč, protože když je něco přímé, musí být i nepřímá varianta, ne? Svět sice není černobílý, ale ani pouze černý/bílý, naprostá většina věcí má tedy více možností, a řeč mezi ne patří, mimo přímou totiž doopravdy známe i řeč:

  • nepřímou – také vyjadřuje, že někdo něco řekl, ovšem bez citace oddělené uvozovkami,
  • polopřímou – charakteristická pro uměleckou literaturu, prolíná se vypravěčské pásmo a subjektivní vnímání postavy.
Přímá řečZamyslel se a řekl: „Šel bych asi vpravo.“
Nepřímá řečZamyslel se a řekl, že by šel vpravo.
Polopřímá řečZamyslel se, vůbec netušil, kam jít, možná vpravo, vpravo mi vždycky přineslo štěstí, jo, navedu je teda vpravo.

Jak psát přímou řeč

Pojďme se ale zaměřit na tu klasickou přímou řeč, tedy tu, která – jak již bylo zmíněno na začátku – se skládá z přímé řeči ohraničené uvozovkami a uvozovací věty.

Napsat ji správně se vším všudy pochopitelně není žádná věda, přesto v zápisu spousta lidí dělá mnohdy zbytečné chyby. Nejčastěji se chybuje ve velkých písmenech a interpunkci, podíváme se tedy právě na to.

Velká písmena

Častým problémem bývají právě písmena, přesněji tedy dilema ohledně toho, kde začínat velkým a kde nikoli. Píšeme na začátku velké a všude jinde malá? Nebo začínáme velkým písmenem v každé části?

Myslete především na dvě věci, a to na to, že:

  • každá samostatná věta začíná velkým písmenem,
  • každá přímá řeč začíná velkým písmenem.

Mělo by to tedy vypadat následovně.

“Máš hlad?” zeptala se babička. 

  • Začínáme velkým písmenem, protože začínáme promluvu, uvozovací věta ovšem slova postavy doplňuje, začíná tedy písmenem malým.

Babička se usmála a zeptala se: “Máš hlad?” 

  • Uvozovací věta je na začátku, začíná tedy velkým písmenem, kterým začíná i přímá řeč – protože její začátek vždy začíná velkým písmenem.

Interpunkce

V případě interpunkce si pak zapamatujte především to, že pokud začínáte přímou řečí a končíte uvozovací větou, přímá řeč nikdy nekončí tečkou a uvozovací věta poté vždy navazuje malým písmenem, a to i v případě, že za přímou řečí není čárka, ale otazník či vykřičník. 

Pokud je na prvním místě uvozovací věta, následuje dvojtečka a v uvozovkách promluva začínající velkým písmenem.

“Neber mu to!” okřikl táta neposedného staršího syna.

“Jdu ven, vrátím se na večeři,” informovala jsem mámu.

“Mám ti ohřát jídlo?” zeptala se máma.

Máma se na ušklíbla a odpověděla mi: „Tak si ho hlaď.“

Pin It on Pinterest

Share This