Zatímco český jazyk je plný písmen s diakritickými znaménky v podobě čárek, háčků a kroužku, v evropských jazycích naleznete celou řadu dalších znaků. Víte, k čemu diakritika slouží?
Co je diakritika?
Diakritika je souhrn fonetických znamének, která se využívají k rozlišení výslovnosti u stejně napsaných hlásek a zároveň k odlišení významu stejných písmen. Doplňují tedy abecední znaky latinské abecedy, čímž rozšiřují pestrost používaných samohlásek i souhlásek. V češtině jimi konkrétně jsou: čárky (á, é, í, ó, ú) háčky (ž, š, č, ř, ď, ť, ň) a kroužek (ů).
Význam diakritiky
Diakritika má v českém pravopise nezastupitelnou úlohu, jelikož se bez ní může zcela změnit význam slov, zhorší se čitelnost textu a v neposlední řadě je psaní diakritiky projevem určité ohleduplnosti vůči čtenářům. Zde jsou příklady slov, jejichž význam se změní použitím diakritiky:
- banka – baňka
- citelný – čitelný
- jed – jeď
- sraz – sráz
- plast – plášť
- ples – pleš
- radit – řadit – řádit
- rasa – řasa
- rvát – řvát
- plaz – pláž
- ves – veš
- kos – koš
- skála – škála
Diakritika v evropských jazycích
Diakritických znamének je v jiných jazycích, které používají latinku, celá řada. Mezi ty, které jsou součástí evropských jazyků, patří níže uvedené:
- Zpětná čárka (grave): tento znak obvykle značí tupý přízvuk. Používají jej například jazyky jako francouzština, italština, holandština, norština, portugalština a mnoha dalších. (Il habite à Paris)
- Stříška (circumfles): stříška je ve většině jazyků pozůstatkem historického vývoje jazyka a obvykle nemění výslovnost. Najdeme ji například ve francouzštině, holandštině, italštině, rumunštině, slovenštině a mnoha dalších. (Biely kôň)
- Sedila/ocásek (cedilla): tento znak obvykle slouží k zachování původní výslovnosti hlásky, která by bez něj podléhala asimilaci znělosti. Nachází se například v portugalštině, albánštině, francouzštině, turečtině apod. (com espaçamento fixo)
- Rozlučník/tréma/umlaut (dieresis): Používají je především germánské jazyky, ale objevuje se i v jiných jazycích, jako jsou estonština, holandština, italština, švédština apod. (Östereichische grenzezone)
- Dvě čárky (double acute): takzvaný maďarský umlaut nalezneme výhradně v maďarském jazyce. (Drágul a tej a jövő hettől)
- Obrácený háček (ogonek): tento zvláštní diakritický znak se nachází pouze v litevštině a polštině (Historia wzjęła swój początek)
- Vlnka (tilde): vlnka se používá jen v některých jazycích, mezi něž patří například portugalština, španělštině, estonština, baskičtina či katalánština. (e tabulações são mantidas)
- Oblý háček/lavorek (breve): Tento znak připomínající korunku nalezneme například rumunštině a turečtině. (bună ziua)
- Škrtnuté Ł: tuto diakritickou značku používá především polština a jiné slovanské jazyky, jako například běloruština a ukrajinština. (Historia wzjęła swój początek)
Potřebujete bezchybný text pro tisk nebo prezentaci?
Vznik diakritiky
Jak jste si mohli všimnou výše, evropské jazyky jsou velmi rozmanité. Na poměrně malém kontinentu žijí lidé nejrůznějších národů a kultur, kteří hovoří odlišnými jazyky. Jedno mají však společné, a tím je latinská abeceda.
Latinská abeceda byla vytvořena ve starověkém Římě k zápisu latiny. Jakmile ovšem další národy začaly tuto abecedu přejímat, musely nalézt způsob, jak zapisovat hlásky, pro které latinka neměla písmena. Lidé tak přišli s 3 možnými řešeními:
- Spřežky: hlásky se zapisují prostřednictvím kombinace několika písmen. Například německé „š“ se zapisuje jako „sch“.
- Speciální znaky: některé národy se rozhodly latinku obohatit o zcela nová písmena a vymyslely pro některé hlásky speciální znaky. V němčině je to například „ostré s“, které se zapisuje pomocí znaku „ß“. Severské jazyky mají znak „æ“, který vznikl splynutím písmen „a, e“, a například v islandštině najdeme písmena „ð“ a „þ“.
- Diakritika: jiné země se jednoduše rozhodly pro vytvoření značek, tedy diakritiky, které se napíší nad nebo pod dané písmeno, čímž změní jeho výslovnost.
Historický pravopis českého jazyka původně užíval spřežky, a to až do 15. století. O zavedení diakritiky do českého jazyka se začátkem tohoto století zasloužil Jan Hus, který tento pravopis vnímal jako zjednodušení jazyka.
Diakritický pravopis pronikal do jazyka pozvolna a převládl až v 16. století. Do dnes si však český pravopis zachoval jednu spřežku, kterou je písmeno „ch“.
Zajímavosti o diakritice
Jediným evropským jazykem, který vůbec nepoužívá diakritiku, je angličtina. Rekordmany v počtu písmen s diakritickými znaménky jsou naopak Slováci. Po nich dále následuje Česká republika, Francie, Portugalsko a Lotyšsko.
Ne každý znak nad slovem je diakritickým znaménkem. Například tečka nad malým „i“ je již nedílnou součástí tohoto znaku.
V některých zemích se dokonce abeceda měnila teprve nedávno. Například Černá Hora zavedla dvě nová písmena „ś“ a „ź“ až v roce 2009. V Ázerbajdžánu se zase do roku 1991 psalo cyrilicí, kterou oficiálně nahradila latinka až po rozpadu Sovětského svazu.
V případě nejasností se můžete podívat do jazykové příručky, případně si důležité dokumenty nechte zkontrolovat od zkušeného korektora třeba z naší překladatelské agnetury. Víme, jak je diaktitika důležitá, proto v případě překladů češtiny vždy dáváme pozor na její správné využití.