Pod pojmem jazyková kultura může být pro mnohé těžké představit si něco konkrétního. Souvisí to více s kulturou jako nějakým druhem umění? S jazykem? Nebo je to o způsobu nošení jazyků od bot? K vyvedení z případného omylu vám může posloužit tento článek.
V článku se dozvíte:
- co je jazyková kultura,
- jak s ní souvisí norma a kodifikace,
- kde normu nalezneme a proč bychom se jí měli řídit.
Co je jazyková kultura?
Je asi jasné, že s jazykem od bot tu momentálně nemáme co do činění, ačkoli pochopitelně nezamítáme možnost existence spolku ochrany kultury nošení jazyků. Jazykovou kulturou však máme na mysli úroveň vyjadřování, konkrétně pak péči o jazyk a jeho správné užívání.
Nutno podotknout, že správným užíváním není myšlena pouze gramatická a (v případě psaného projevu) pravopisná správnost, ale také správné užití jazykové vrstvy úměrně situaci. V komunikátech oficiálního charakteru mluvíme pochopitelně spisovně, u piva s přáteli bychom ale jako uživatelé knižní češtiny působili přinejmenším podivně.
Jazykovou kulturou prezentujeme pochopitelně sebe samé, mimo to ale i svůj národ – ačkoli nám cizinci nemusí rozumět, mohou si o nás vytvořit obrázek např. na základě hlasitosti či použité gestikulace.
Norma a kodifikace
V souvislosti s jazykovou kulturou nesmíme opomenout dva pojmy, které se podílí na jejím vývoji. Jedná se o normu a kodifikaci.
Normou rozumíme kolektivní, ustálené a závažné užívání jazyka v duchu systému – zjednodušeně řečeno jde o užívání jazyka dle stanovených pravidel.
Kodifikace je zachycení spisovné normy v příslušných příručkách.
Jinými slovy je tedy norma pravidlo a kodifikace zapsání a svým způsobem i uzákonění tohoto pravidla.
S normou a kodifikací souvisí i pojem úzus, což je obvyklý výskyt jazykového jevu. Od normy se liší tím, že nemusí být nutně spisovný. Norma je kolektivní užívání jazyka – jde o jazyk, kterým se mluví na celém území, tedy spisovný. Úzus do sebe zahrnuje spisovný jazyk užívaný na celém území, ale i různé regionální varianty (slang, nářečí), a to včetně nespisovného jazyka.
Vývoj určitého jazykového jevu lze tedy nejjednodušeji znázornit následovně:
Onen jev se tedy např. objeví na určitém území, postupně se začne šířit, používat natolik hojně, že se z něj stane norma, až je nakonec kodifikován. Platí přitom, že ne vše opustí hranice úzu, přičemž ale kodifikovaný jev musí projít celým procesem.
Kde najdeme kodifikaci?
Přestože při návštěvě knihkupectví zpravidla narazíme na spoustu různých slovníků a jazykových příruček, jedinou publikací, jíž můžeme považovat za kodifikační, jsou Pravidla českého pravopisu, která vydává kolektiv autorů z Ústavu pro jazyk český.
Ostatní příručky, ačkoli s nimi po faktické stránce nemusí být nic špatně, jsou brány spíše jako doporučení pro uživatele jazyka.
V dnešní době ovšem platí, že nejste-li si jistí např. správným tvarem slova, je nejlepší použít některý z ověřených internetových slovníků, jelikož ty se obnovují častěji než tištěná vydání. V případě češtiny se jedná o internetovou jazykovou příručku.
Co nám hrozí za porušení jazykové normy?
Přestože norma je pevně daná a kodifikace zapsaná, neexistuje žádný zákon, jenž by nám vyloženě nařizoval, abychom mluvili jako kultivovaní jedinci. Nehrozí nám tedy vězení, pokuty ani jiné tresty. Dá se říct, že nejhorší postih nám hrozí např. u zkoušky či jiné významnější události, kde nás komise může za špatně zvolený jazyk hůře hodnotit. V případě nejasností se vždy můžete obrátit na odborníky, například můžete dát svůj text ke korektuře nebo pokud jste cizinci a češtinu neovládáte, tak k překladu.
Co nás potom ale reálně vede k dodržování normy?
Přestože nám žádný orgán nenařizuje dodržování normy, měli bychom se ji snažit dodržet, protože:
- použitý jazyk je naší vizitkou,
- je menší šance k tomu, aby nám někdo špatně porozuměl,
- čím vyšší je naše postavení, tím větší skupinu lidí svým vyjadřováním prezentujeme,
- špatným jazykovým projevem dáváme ostatním zbytečné záminky ke kritice.
Bavilo vás čtení tohoto příspěvku? Možná se vám zalíbí také články následující: